V den dvacátého výročí sametové revoluce vzbudil expremiér Topolánek na serveru iDnes nevoli, když prohlásil, že žijeme v nejlepší době, a jen ovce to vidí jinak..
Ano, oslavy kulatého výročí listopadových událostí přišly v době hospodářské krize a rostoucí nezaměstnanosti mnoha lidem poněkud trpké. Ale myslet si, že za socialismu by žádná krize nebyla je pošetilé. Byla, a možná ještě horší... Ale všechno jednou přejde a po každé krizi přichází konjunktura.
Pokud se ohlédneme za 20 stoletím, nabízí se otázka: Kdy bylo líp?
Do roku 1914 vládne relativní klid už poněkud přežilé konstituční monarchie, poté přichází první obrovský válečný konflikt s miliony mrtvých a statisíci zmrzačených, na svém konci "zpečetěný" nepředstavitelnou pandemií španělské chřipky, kosící vyčerpané obyvatelstvo více než válečné běsnění.
Nastalo období oslavované i proklínané první republiky, vyznačující se určitou noblesou, období kulturního i hospodářského rozmachu, vzniku českého fenoménu trampingu, kinematografie mající ve světě zvuk, období, kdy mládež bývala ve skautských oddílech vychovávána k vlasteneckým a ušlechtilým ideálům.
Ale i doba první Československé republiky byla poznamenána Velkou hospodářskou krizí, jež se s tou současnou nedá srovnávat, stále sílícím tlakem Polska, a po nástupu Adolfa Hitlera k moci v r. 1933 i Německa na rozbití státu, považovaný našimi severními sousedy za "nepřirozený vřed" na poválečné mapě Evropy. Byla to i doba "lihové aféry" a značné politické korupce.
Druhá světová válka. Bylo toho o ní napsáno dost a ještě dnes, po skoro 65 letech se objevují nová fakta. Myslím si, že pamětníkům, kteří zažili koncentrační tábory, nebo žili "jen" v atmosféře strachu probíhajíci heidrichiády, kdy četli v novinách o Lidicích, Ležákách či jiných z asi 12 vypálených vsí musí naše současné problémy připadat malicherné. Moji prarodiče vyprávěli, jak můj strýc (1938) měl na půdě sbalený malý batůžek, a při vyhlášení leteckého poplachu byl už jako malé dítě připraven k útěku do krytu. Někdy v době heidrichiády byl na četnické stanici v Klecanech u Prahy vydán zatykač na muže stejného jména jako můj děd. Ten propadl panice a čtyři dny se skrýval v lese, než vyšlo najevo, že gestapo hledalo někoho jiného. Když se vžiji do jeho situace, mám pocit, že bych se do konce války asi pomátl...
Po válce, která zavedla do praxe průmyslové vyvražďování, podstatnou část Evropy proměnila v ruiny a rovněž změnila mapu Evropy, nastává doba nadějí a budování lepšího světa.
U nás ve volbách vítězí komunisté s Gottwaldem v čele a celý národ s nadšením očekává lepší budoucnost a radostně se zapojuje do budovatelského úsilí. Antonie Hegerlíková na tu dobu vzpomínala: "Když všichni budeme dělat na společném, za patnáct let se musíme brodit ve zlatě!" Jak to dopadlo a v čem jsme se brodili, víme všichni...
To už se pomalu zatahovala železná opona a naše země se ponořila do temných padesátých let, doby, která se svými politickými procesy, popravami, lágry, tajnou policií, používající metod gestapa, konfiskacemi majetků a atmosférou strachu moc nelišila od období Protektorátu.
Léta šedesátá. Opět krátké uvolnění, kulturní rozmach, éra nové vlny v kinematografii, éra rokenrolu a "květinových dětí", doba na kterou se bude ještě hodně dlouho nostalgicky vzpomínat. Díky Alexandru Dubčekovi i poslední éra určité důvěry v KSČ a nadějí, které rázně ukončil v srpnu 1968 Leonid Brežněv.
Nastává doba tzv. normalizace, doba podivné strnulosti, zvaná též Husákovo ticho. Stavěla se obrovská sídliště, ale byty nebyly. Hospodářské plány se plnily na 100% nebo se překračovaly, ale na trhu stále něco chybělo. Nezaměstnanost sice neexistovala, práci měli všichni, ale po roce 1989 naše země vypadala jako by tu nikdo na práci nesáhl..
A jak je to s těmi ovcemi? Psycholog Slavomil Hubálek jde ještě dál, tvrdí, že třetina národa jsou pitomci. Nemám na to až tak radikální názor, ale jeho článek je pravdivý, vystihl v něm poměrně přesně naše národní slabiny.
Od roku 1990 máme největší svobodu v novodobé historii i se všemi negativy, která sebou nese. Žijeme v demokracii a systému tržního hospodářství. Václav Klaus prohlásil, že ač má tento režim spoustu chyb, nikdo nic lepšího zatím nevymyslel a asi ani nevymyslí. Svůj osud máme každý ve svých rukou, a je jen na nás, jak s ním naložíme.
